Seděla na posteli a s naprostým zaujetím sledovala své chvějící se ruce. Třásly se jako lístky ve větru a ona v sobě cítila ten zvláštní pocit, povznášející, jako by mohla létat. Věřila, že kdyby skočila z letadla bez padáku a prostě se jen řítila prostorem, cítila by to samé. Dlaně se jí potily a začínaly se jí podlamovat kolena. Ale stále ještě čekala a užívala si ten pocit. Střelila pohledem po sklenici mléka na skříni vedle sebe a po kousku čokolády vedle něj, ale ještě po něm nesáhla. Ještě ne. Ještě chvilku to vydrží. Vydrží? Přiznej si to, užíváš si to.
„Co se děje?“ zeptal se hlas vedle ní. Vyděšeně sebou cukla a zasunula si ruce do prostorných kapes kalhot.
„Nic, proč?“ zeptala se nevinně. Strach jí prolétnul jako blesk. Kdyby tohle věděl, tak ji seřeže na jednu hromadu a potom ji ještě nadopuje cukrem.
„Je ti dobře?“ zeptal se starostlivě a ona najednou cítila děsnou provinilost a stud. Jak tohle mohla dělat? Věděla, že si ubližuje, že to není dobré, že jednou jí to tělo vrátí jako velkou ránu baseballovou holí doprostřed těla a srazí ji to na podlahu.
„Jasně, je mi dobře..“ zalhala bez začervenání. Někdy se ptala, proč to dělá. Vytáhla nervózní ruce, sevřené v pěst z kapes, aby nebyl poznat ten proklatý třes a roztáhla je, až když bezpečně ležely na posteli. Potom si je zastrčila pod stehna a seděla si na nich. Tohle pomáhalo dokonale. Hluboce dýchala.
„Dobře.. Ale kdyby ti něco bylo, tak mi to řekneš, že ano?“ snažil se ji jemně upozornit, že mu na tom záleží. Ten vážný pohled očí, ten zájem.
„I hurt myself today...“ zaznělo místností a ona se uvolnila. Sametový hlas jí mluvil z duše. Zavřela oči a snažila se uklidnit sebe samu. Třas už přešel na neúnosnou míru. Mohla mít glykémii někde u tří, možná i níž. Opatrně si odkašlala a vytáhla ruce a položila si je na kolena. Ten pocit dokonalého prázdna uvnitř sebe. Byl svým způsobem nádherný. Jako stav bez tíže. Stojíte na vrcholu, vaše tělo kolabuje, před vámi jen černá propast. Zahleděla se do té temnoty. Kdyby chtěla, mohla by to ještě hodnou chvíli vydržet a pomalu klouzat do té tmy, a potom klidně usnout... A už se nikdy neprobrat, upozornila v duchu sebe sama. Už odcházel. Stál ve dveřích a pobrukoval si melodii.
„Pomůžeš mi?“ zeptala se. Prudce se otočil a překvapeně na ni pohlédnul.
„Musím se změřit... Mám asi hypo..“ vysvětlila mu a zvedla třesoucí se ruce. V očích se mu objevil strach.
„Tak rychle...“ pobídnul ji a sáhl na skříňku po černém pouzdru s glukometrem. Položil jí ho do klína a posadil se na postel vedle ní. Až do teď kolem byla skoro tma, tak rozsvítil lampičku.
„Jsi strašně bledá..“ upozornil ji.
„To bude v pořádku...“ usmála se na něj klidně. Ale klidná nebyla. On se bál. Začala si rozbalovat svou „malou laboratoř“ jak to se smíchem nazývala. Ale ruce už ji pořádně neposlouchaly. Povzdechla si. Zkusila se ještě jednou poranit jehlou, aby ze svých chvějících se prstů, alespoň z jednoho, vyloudila potřebnou kapku krve.
„Počkej, udělám to... Strašně se třeseš...“ uklidnil ji a rukou ji objal. Sevřel její dlaň ve své a přiložil autolet k jejímu prsteníčku. Opřela se o něj, protože měla pocit, že už by se nemusela udržet. Bolet necítila. Ani když se jí krev roztekla po prstě.
„Promiň...“ omlouval se okamžitě a snažil se kapesníkem krev zastavit.
„To nic není... Stává se mi to docela často..“ Ale přesto se divila. Ruce by měla mít odkrvené, jak si na nich předtím docela dlouho seděla. Zvláštní. Uvědomovala si ostrost barev a zvuk hudby. V tomhle stavu byl jiný. Všechno bylo jiné. V tomhle stavu cítila zmatení a úžasnou euforii. Ani pořádně nevěděla proč a to už tu nemoc měla pěkných pár let. Cukrovka. V duchu si odfrkla. Nenáviděla tu nemoc. Nenáviděla ji, protože věděla, že ji bude mít pořád. Nevěřila, že se z toho někdy vyléčí. Nevěřila na zázraky. Kolikrát ji rodiče hnali k lékařům, léčitelům, šarlatánům a těm všem, protože věřili, že jejich malá, vyhublá dcera bude zdravá. Nikdy by neřekli, že bude normální. Ona si to říkala často. Budu jednou normální, slibuju si to. Nebude. Teď už na to nevěřila. Věděla, že JE normální. Jen nemocná. No a co? Tak je... Uslyšela překvapené hvízdnutí.
„2,4... Rychle se napí...“ pobídnul ji okamžitě a donutil ji, aby otevřela ústa. Bylo to zvláštní. Opřel si ji o rameno a nutil ji pít, dokud sklenice nebyla prázdná.
„Počkej, dojdu ještě pro něco.. Čokoláda není moc vhodná..“ vysvětloval jí spěšně, když ji položil na postel a rychle odcházel. Skoro běžel. Styděla se. Hrozně. Ne, že jí pomáhá. Ale že za tohle může sama, mohla to zastavit už před hodnou chvílí, ale neudělala to. Čekala. Ležela tam, cítila bolest za krkem, jak včera pařila na koncertě, cítila otřískaná kolena, jak ji dav několikrát bez milosti odhodil na podium. Ale nějak jim nedokázala věnovat dostatečnou pozornost. Cítila psychickou bolest. Měla chuť si nafackovat. Doklusal do pokoje, u postele sklouznul na kolena a podal jí sáček s cukrem. Rukou už ji zvedal do sedu. Usmála se na něj.
„Já to zvládnu, nejsem..“
„Mlč a jez!“ přikázal příkře a skoro ji cukrem udusil. Snažila se polknout a zakuckala se.
„Tu máš..“ pobídnul ji, aby se napila..
„Děkuju..“ pronesla po chvilce. Usmíval se na ni.
„Nic se neděje... Tohle se ti prostě může stát...“ uklidňoval ji. Zavřela oči a zase si lehla. Třas ustupoval a prázdný pocit také. Cítila, jak ji chytil za ruku. Seděl tam s ní a čekal, až to přejde. Asi po pěti minutách všechno skončilo. Posadila se a koukla na něj dolů, jak ještě pořád klečel u její postele.
„Připomínáš mi prince z Růženky..“ zazubila se. Fascinovaně zavrtěl hlavou.
„Kdyby ten vůl věděl, že ji ani nemusel líbat a stačilo několik kostek cukru, ca?“ rozesmál se nakonec a ona se k němu přidala. Bude to v pohodě. Už to neudělá...